Šátek nebo kočárek

Šátek nebo kočárek?

Možná si teď sami kladete tuhle otázku. Tak co s tím?
Když jsem měla Jakoubka o šátku jsem ani nepřemýšlela. Poté co jsem se o něm dozvěděla, začala jsem hledat informace a našla spoustu pozitiv.  Dokonce i můj přítel z toho byl nadšený.

Přihlásila jsem se na kurz, kde jsem se  dozvěděla spoustu informací a naučila se vázat miminko do šátku. Byla jsem opravdu nadšená a těšila se až začneme s nošením.

S Jakoubkem jsem šátek, oproti tomu  jak jej teď využíváme s Matějíčkem, používala docela málo, ale i tak mi hodně pomohl.  Měla jsem volné ruce a zároveň malého u sebe. Užívala jsem si to. Přesto, ale veškeré spaní trávil v kočárku a kočárek byl pro nás v té době nejdůležitější. Šátek jsme spíše používali, když jsem potřebovala pověsit prádlo, dojít zatopit, chvíli si oddechnout a hlavně na procházky po lese, kde bychom s kočárem neprojeli.

Ovšem s  Matějíčkem jsme zažili opravdový bům šátku. Od narození prostě nechtěl být v kočárku,  srdceryvně plakal, nespal a dost důrazně dával najevo, že se mu tam nelíbí. A tak jsem ho zkusila poprvé navázat. Bylo to super, řekla bych až návykové.  Úžasný pocit,  že jsme zase jako jedno tělo,  že ho cítím, cítím jeho potřeby, pocity,  že mu naprosto rozumím. Bylo to tak nepopsatelné a nádherné.

Matějíčka jsem poprvé navázala, když mu bylo asi 14 dní. A bylo to prostě dokonalé, nepopsatelný pocit jistoty.

Jen jsem sešla schody v domě a pokaždé spokojeně usnul. Úžasně jsme se na sebe naladili a já dokázala odhadnout, kdy se začíná probouzet a měla jsem dostatek času vrátit se domů na kojení.  Dělala jsem s ním spoustu práce na zahrádce,  dokonce jsem mohla i  vykydat králíkům a vést kolečko.  Hrála jsem si s Jakoubkem a Matějíček byl pořád s námi v bezpečí u mě v šátku.  Myslela jsem si,  že kočárek už nikdy nepoužijeme.

Možná si říkáte a co okolí,  lidé,  co Ti na to říkali, co ostatní v rodině?  Dnes se šátkování vrací, ale přeci je spousta nesouhlasných lidiček kolem nás.

Moji rodiče byli chápaví, nechali si o šátkování všechno vysvětlit a podporovali mě.  Ovšem tchýně s tchánem pořád opakovali: „Musíš ho naučit být v kočárku,  vždyť ho rozmazlíš, nikdo si ho nebude moci pochovat….“ Docela mě štvali, ale nedala jsem se, jen jsem se na ně usmívala a myslela si své. Samozřejmě to chtělo trochu kuráže, ale říkala jsem si: „Matějíček je můj a já s ním trávím všechen čas, takže já rozhoduju, jak s ním budu chodit ven. Já cítím, jak je to pro nás nejlepší.“

Myslím si, že je nejdůležitější poslouchat svoji intuici a potřeby miminka. On i já jsme potřebovali vzájemnou blízkost. A tak pro nás byl šátek v té době to nejideálnější.

Také se nám přihodilo,  že plakal i v šátku,  ale zase,  když posloucháte svojí intuici,  pochopíte , jestli opravdu nechce, nebo jestli je jen unavený a nejde mu usnout a nebo má třeba ještě hlad a podobně. Naslouchejte děťátku.

Matějíček dlouho nechtěl chovat od jiných lidí než ode mě. Časem přidal ještě přítele a mojí mamku (babička ze strany matky,  je prý pro dítě,  jako druhá máma). Ale kdo se mu může divit,  vždyť byl tak malinký a máma je jistota tepla, bezpečí, ale hlavně mlíčka . Tak proč nutit pár měsíční miminko, aby bylo u někoho,  kde se necítí dobře.

„Zvykne si.“ říkali mi. Ano, možná si opravdu zvykne,  ale také se v něm možná usidluje nejistota a strach.

Matějíčka si jednoduše nikdo jiný než já,  přítel a moje mamka 4 měsíce nepochoval . Zvykli si ti ostatní. Na narážky,  že je to mamánek jsem s láskou odpovídala: „Vždyť je to ještě miminko,  on potřebuje mámu s mlíkem.“ 🙂 Nakonec nás respektovali všichni.

Pak přišel čas,  kdy si pochovali i ostatní a pochovali si hodně,  začal si sám vybírat ke komu půjde. Věděl,  že máma tu je a když bude chtít zpátky dostane jí.
Dnes v 9 měsících mi naopak vyskakuje z ruky,  když vidí tchána nebo tchýni a sám se k nim dere. Úžasně s každým laškuje z bezpečí mojí náruče a nakonec se nechá pochovat i od lidí, které nevidí tak často. Věří a ví,  že se k mámě vždycky zase může vrátit. Když ale vidím,  že nechce od jiných pochovat,  nedám ho z ruky. Snažím se mu naslouchat a důvěřovat mu.

Dávám mu prostor, aby šel až se bude sám na to cítit, až si bude sám jistý a věřím, že pak půjde do života se zdravím sebevědomím a bude vše tak jak má být.

Pokud se ptáte: „A vydržel sám v postýlce nebo chtěl pořád chovat, protože byl zvyklý na nošení?“ Matějíček se 4 až 5 hodin denně nosil v šátku. Chodili jsme ven,  vařila jsem s ním i vytírala podlahu,  hrála si s Jakoubkem i někdy trochu odpočívala. A pak když jsem ho potřebovala dát do postýlky,  byl tam v pohodě a spokojený. Byl nabažený chování.  Byly ukojeny jeho potřeby blízkosti mámy a tak se zvládl zabavit i sám. Jestli to tak funguje i u ostatních dětí nevím, ale u nás ano.

Vzpomněla jsem si na slova mojí kamarádky , když se řešilo , že se miminka chováním rozmazlí. Povídala: „Jak je chcete rozmazlit , když se 9 měsíců chovala u vás v břiše.“

Teď nám Matíček trochu povyrostl. Máme 9 měsíců. Do postýlky už chodí jen spinkat. Jinak se plazí po zemi a zkouší chodit po čtyřech.

Nevím proč,  ale začal mi v šátku plakat a vztekat se. Nevím, co se mu nelíbí nebo co mu nesedí,  ale vím,  že tam teď být prostě nechce.

Asi dvakrát jsem ho navázala s křikem,  ale viděla jsem že je to špatně. Plakal a  bránil se. A já si zase uvědomila,  tu hroznou věc, co svým dětem občas děláme,  protože jsme větší a silnější a tak je prostě donutíme být někde,  kde ony nechtějí být a jsou malincí na to, aby nám vysvětlily proč…

No a tak jsme oprášili kočár, nasadili jsme golfa,  aby se Matějíčkovi dobře koukalo ven.  Když ho tam dávám trochu kňourá,  ale to jen než ho připoutám pak už sedí jako hříbek a pozoruje okolí.

Poprvé vydržel v kočárku půl hodiny. Po druhé tam usnul a po třetí se hodinu díval a pak 2 hodinky spinkal. Teď už jezdí jako štramák, kouká se kolem sebe a za chviličku spinká. Položím mu lehátko , aby se mu dobře hajalo a odpočívá i 2 hodiny v kuse.

Je to pro mě příjemná změna a asi i pro něj. Šátek byl super,  ale teď je zase super kočárek.

Po pravdě bych ale neměnila. Mít to malinké miminko v šátku,  byl nejkrásnější čas. Až teď, když je větší si zase trochu užívám,  že ho můžu dát do kočárku. Někdy je to mateřství náročné a návyky se mění jak počasí 😀

Přináší nám různé situace a období. Nejjednodušší je, dělat si věci podle sebe, naslouchat svému dítěti, neporovnávat se s kamarádkou a přijmout,  že nám zrovna teď sedí víc šátek nebo kočárek nebo obráceně.

Všimněte si,  že i takhle malinké miminko se snaží s námi komunikovat. Dívejte se mu do očí , sledujte gesta i zvuky. Věřte mu a naslouchejte.

Takže šátek nebo kočárek? Poslouchejte svojí intuici, vnímejte svoje miminko.

Pokud jako většina rodičů máte doma kočárek, zkuste si šátek někde vypůjčit. Třeba od kamarádky, z bazárku nebo třeba od lektorky na kurzu. Určitě jej někde seženete a zjistíte, co Vám zrovna teď bude vyhovovat nejvíc. Hlavně se nevzdávejte a zkoušejte.

PÁR SLOV NA ZÁVĚR

Děti k nám přicházejí,  abychom se od nich učili.  A když budou větší pozorujte je. Sledujte co dělají a přemýšlejte,  co udělaly dříve než sebraly ten kámen ze země a Vy je už hubujete,  že si nepřejete, aby sbíraly kameny. Možná si pak uvědomíte,  že před tím nasbíraly oříšky a kámen potřebují na jejich rozlousknutí. Naslouchejte jim,  jsou to moudrá a čistá stvoření.

S láskou k dětem Květa ❤