Všechno to začalo… porodem…

Ano samozřejmě, porod je vždycky nový začátek, ale pro mě porod byl start od nuly. Neměla jsem se od čeho odrazit, ani žádné pevné zázemí a ani nějakou jistotu.

Věděla jsem jen, že na svět přijde úžasná bytost, kterou jsem milovala od prvních chvil těhotenství.

Připravovala jsem se na porod, tak že jsem si neustále opakovala, že to bude v pohodě, že to bude rychlé a že si brzo pochovám toho malého drobečka.

Prošla jsem si neskutečnou proměnou. Něčím, co se těžko popisuje, něčím zvláštním, pocity které jsem nikdy nezažila, bolestmi které jsem nikdy necítila.

Myslela jsem si, že jsem připravená, mít miminko, že na to mám.

Už je na cestě…

Když přišly první kontrakce v pět hodin ráno. Netušila jsem co se děje. Běhala jsem pořád na záchod a bylo mi navíc špatně od žaludku. Už od první třičtvrtě hodiny jsem se modlila, ať už to skončí.

Naše fenka Airinka vycítil situaci a když jsem se vrátila do postele a snažila se usnout, přišla ke mně a dávala mi pocit podpory, uvolnění, bezpečí a tepla. Bylo mi s ní dobře, byla úžasná a já byla vděčná, že jí máme a že je teď se mnou.

Když se divné tlaky v břiše zkrátily na desetiminutové opakování, volala jsem zděšeně mamce, jak mám poznat kontrakce. Potvrdila mi, že už je to zřejmě tady a že mám dobře dýchat a možná pomalu vyrazit do porodnice.

Oblékla jsem se a šla si ještě dělat snídani. Měla jsem dojem, že když se nenajím, neudržím se na nohou.

Kontrakce se zkrátily na 3 minuty a my vyrazili na cestu. Snažila jsem se sníst chleba, co jsem si namazala, ale moje tělo, jako by prostě nemělo chuť jíst.

Věřila jsem, že dojedeme do porodnice a malinký půjde na svět hned.

Životní zkouška

Čekala mě velká zkouška ženy. Měla jsem na svět přivést dítě a byla jsem odhodlána, že to dokážu, i přes ty nepříjemné bolesti.

Ten pocit na porodním sále, po slovech doktorky: „Ale tohle na porod ještě není, to jsou jen poslíčci,“ byl hrozný. Málem jsem vyskočila z kůže.

Poslíčci, tak jak potom bude vypadat porod? Ptala jsem se sama sebe.

Připadala jsem si bezbranná, neinformovaná a nešťastná.

Doktorka se mě ještě ptala, jestli chci něco píchnout na uvolnění, ale já vůbec nevěděla, jestli ano nebo ne. A tak mi nic nepíchla a já se svýjela v kontrakcích dál. Hodiny se vlekly a já měla dojem, že už nemám sílu ani dýchat.

Ten hrozný nemocniční pach, všechno bílé, spousty cizích žen v podobě sester. I když byly milé a ohleduplné, byla jsem pro ně zase jen další těhotná v řadě, která možná ještě dnes porodí.

Dali mě na pokoj. Obyčejný poporodní pokoj, kde ležela maminka s narozeným miminkem. Nevím, jestli chtěli více trápit ji nebo mě.

Snad anděl?

K večeru mě převezli už konečně na porodní sál. Kde se najednou objevila žena, porodní asistentka, která byla snad můj anděl.

S ní ke mně přišel klid, najednou i jistota. Ona se mnou mluvila úplně jinak. Rozuměla jsem jí. Cítila jsem, že má o mě zájem, že mi opravdu chce pomoci, že ví, co mi má kdy říct, že ví jak mi ulevit a podpořit.

Sice jsem se cítila na pokraji sil, ale najednou jsem také cítila, že už se to blíží. Konec, vysvobození, úleva a jistota, že všechno bude dobré.

V momentě, co mi řekla, že můžu tlačit, našla se ve mě neskutečná, obrovská síla. Všechny moje buňky v těle se vzchopily, všechny mi předaly veškerou svojí energii a já měla najednou tolik síly, jako kdybych celý týden prospala.

Na tři kontrakce jsem zatlačila a najednou, jsem ho uviděla. Jakoubka. Malého úžasného človíčka, s malinkýma ručičkama, nožičkama, co pláče.

Můj malý brouček

Cítila jsem úlevu a vzápětí ohromnou potřebu ho k sobě přitisknout. Položili mi ho na břicho a on se miláček přisál a napil se ode mě mléka. Spokojeně usnul a mě byl najednou celý svět úplně ukradený. Měla jsem totiž celý svět na svém břiše, objatý mými dlaněmi.

Byl to on, pro kterého, jsem začala žít, se kterým jsem chtěla být každou vteřinu svého bytí.

Měla jsem za něj obrovskou zodpovědnost. Už to nebylo takové samozřejmé, jako když byl u mě v břiše, to o něj bylo postaráno, měl všechno, potravu, teplo, bezpečí, i čistotu a klid.

Teď ale ležel vedle mojí postele, spinkal a byla jsem to já, kdo ho krmil, koupal, přebaloval, hlídal, jestli mu je teploučko. Byl to takový drobeček, tak dokonalý a tak úžasný, smířený a vyrovnaný s tímhle světem. Osobnost, která mě sem přišla učit a ukazovat mi nový svět.

Díky němu jsem se naučila být milující, starostlivá, ale hlavě citlivá, vnímavá a chápavá.

Díky němu jsem našla jiné hodnoty života.

Díky němu jsem se naučila být mámou, která miluje a jen za něj by dala život.

Cesta

Ano, začátky byly těžké, než jsem se vše naučila, než jsem se naučila o něj dobře pečovat, než jsem zjistila, jak situace, které nám přinášel den řešit, než jsem se naučila mu rozumět, a než jsem začala sobě věřit, že to všechno dokážu. Že ho zvládnu kojit, utěšit, když pláče, že pochopím, že se bojí vody a nechce se koupat.

Byla to dlouhá cesta. Ten začátek, kolotoč, ze kterého mi nešlo najít správný směr, ale našla jsem ho. A děkuju za to právě jemu.

Našla jsem odpovědi a způsoby, jak řešit první otázky co dělat když…

Miluju svoje dítě a jsem pyšná, že jsem se mohla stát mámou, milující maminkou, starostlivou ženou a člověkem, který může vést ostatní maminky v jejich prvních nejistých krůčcích v mateřství.

Děkuju.

S láskou k dětem Květa ❤

Jsem maminka, která ví, jak zvládnout ten velký maraton s příchodem prvního miminka. Znám odpovědi na otázky, které přichází v začátku mateřství. Pomáhám ostatním maminkám se v kolotoči kolem děťátka zastavit, usmát se a užívat si společné chvíle s tím malinkým uzlíčkem. Můj příběh si můžete přečíst zde>> A také jsem autorkou eBooku 7 rad, jak projít začátky mateřství s lehkostí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů